Září 2007

Životopis Marie Terezie (6.)

15. září 2007 v 21:45 Marie Terezie

Milostná medaile Marie Terezie 1743

Sochařský náhrobek Marie Terezie a Františka I. Štěpána Lotrinského v Kaisergruft ve Vídni

Sochařský náhrobek Marie Terezie a Františka I. Štěpána Lotrinského v Kaisergruft ve Vídni

Marie Terezie vládla od smrti svého otce Karla VI. 1740. Roku 1745 se jako manželka Františka Štěpána Lotrinského, aktuálně zvoleného císařem Svaté říše římské, stala se císařovnou (tj. manželkou císaře). Na této milostné medaili z roku 1743, kdy již byla samostatnou panovnicí a dědičnou držitelkou habsburských zemí, je možné číst:
-averz:
MARIA THERESIA D CAR CAES FIL HUNG & BOH REX ARCH AUST
což plnými slovy je: Maria Theresia, Divi Caroli Caesaris Filia, Hungariae et Bohemiae Rex Archidux Austriae
v překladu: Marie Terezie, dcera zemřelého (nebo předešlého) císaře Karla, královna uherská a česká, arcivévodkyně rakouská
vyobrazení: busta panovnice v ceremoniálním oblečení hledící doprava
podpis dole: M. DONNER F. (=Matthäus Donner)
-reverz:
IUSTITIA ET CLEMENTIA
v překladu: spravedlnost a laskavost
vyobrazení: korunovaný český lev, hledící doleva, držící v pravé tlapě maďarský patriarchální kříž; levá tlapa spočívá na oválném rakouském štítu
podpis: MD (=Matthäus Donner)
-vysvětlení na rakouském webu (anglicky):
(volně převzato) Milostné medaile byly udělovány poctěným osobám jako řády (vyznamenání) v různých velikostech jako zlaté, nebo stříbrné. Bývaly vytvořeny na počátku vlády příslušného panovníka s jeho vlastním portrétem. Během jeho vlády bývaly beze změn. V tomto případě, tato medaile byla vytvořena v roce 1740 tak, jak je tady vyobrazena, od roku 1745, kdy byl její manžel František Lotrinský zvolen císařem, byl na této milostné medaili doplněn její císařský titul. Do té doby byla zmiňována pouze jako dcera císaře Karla VI. Revers medaile popisuje tři hlavní území, kde vládla. Tato medaile z roku 1743 je nejkrásnějším portrétem Marie Terezie, který byl kdy ražen.

Zajímavost

Marie Terezie osobně vyšívala jedny ze šatiček pro Pražské Jezulátko - zelené se zlatou výšivkou patří mezi nejvýznamnější.

Synové Marie Terezie

Josef II. (13. března 1741, Vídeň - 20. února 1790, Vídeň)
Karel Josef (1. února 1745, Vídeň - 18. ledna 1761, Vídeň)
Leopold II. (5. května 1747, Vídeň - 1. března 1792, Vídeň)
Ferdinan Karel (1. června 1754, Vídeň - 24. prosince 1806, Vídeň)
Maxmilián František (8. prosince 1756, Vídeň - 26. červenec 1801, Vídeň)

Dcery Marie Terezie

Marie Anna (6. října 1738, Vídeň - 19. listopadu 1789, Klagenfurt)
Marie Kristina (13. května 1742, Vídeň - 24. června 1798, Vídeň)
Marie Alžběta (13. srpna 1743, Vídeň - 22. září 1808, Linec)
Marie Amálie (26. února 1746, Vídeň - 18. června 1804, Praha)
Johana Gabriela (4. února 1750, Vídeň - 23. prosince 1762, Vídeň)
Marie Josefa (19. března 1751, Vídeň - 15. října 1767, Vídeň)
Marie Karolina (13. srpna 1752, Vídeň - 8. září 1814, Vídeň)
Marie Antonie (Antoinetta) (2. listopadu 1755, Vídeň - 16. října 1793, Paříž)

Životopis Marie Terezie (5.)

15. září 2007 v 21:41 Marie Terezie
Poslední léta života Marie Terezie

Poslední léta svého života Marie Terezie tak prožila ve velkém stresu. Největší ránu ji způsobila smrt jejího manžela, dále pak věčné rozpory se synem. Navíc, 5. srpna 1772 byla donucena souhlasit s rozdělením Polska mezi Prusko a Rusko. Kdyby se totiž postavila na stranu Polska, vše by vedlo k válce, kterou by osamocené Rakousko jistě prohrálo. Rakousko sice získalo 70 000 čtverečných kilometrů Polska, ale její nový nepřítel Rusko se přiblížilo díky tomuto dělení ještě dál k rakouským hranicím.
5. července 1778 vypuká válka o Bavorské dědictví a opět ji zahajuje Fridrich II. vpádem do Čech. Válka byla ovšem velmi rychlá a neodehráli se během ní žádné velké bitvy. Mír byl sepsán následujícího roku, dne 13. května 1779 a dostal označení těšínský. Rakousko si mohlo ponechat bavorskou Innskou čtvrť, zbytek si vzalo Prusko. Tento mír byl poslední velkou politickou akcí, kterou Marie Terezie stihla za svého života udělat. U Marie Terezie bylo diagnostikován vysoký krevní tlak a pulmonální neprůchodnost s emphysmem, což je chorobné shromažďování vzduchu v tkáních.
Dne 8. listopadu 1780 se nachladila na lovu bažantů a 29. listopadu 1780 umírá. Pitva ukazuje, že jí nefungovala jedna plíce. Je pochována, stejně jako její manžel a její vychovatelka Charlotta Fuchsová v rodinné kapucínské kryptě.
Po celém tehdejším Rakousku se konaly bohoslužby a i její celoživotní úhlavní nepřítel - Fridrich II. jí vyznal čest. Zanechala po sobě, až na Slezsko a získanou část Bavorska, neporušené Rakousko z dob vlády jejího otce a dále zanechala 7 potomků na 7 evropských trůnech.

Marie Terezie měla moc jako:

  • královna uherská 1740-1780
  • královna česká 1740-1780 (korunována roku 1743 v Praze)
  • arcivévodkyně rakouská 1740-1780
  • vévodkyně parmská 1740-1748
(plus v desítkách dalších malých územních celků)
Poznámka: V letech 1740 - 1780 vládla Marie Terezie jako arcivévodkyně rakouská a královna uherská a česká. Její panování bylo založeno Pragmatickou sankcí císaře Karla VI. (který neměl mužského potomka) ve smyslu "vládkyně habsburské říše", nikoli jako "císařovny Svaté říše římské", jak je někdy označována. Tou totiž nebyla zvolena, ani nebyla takto korunována, ačkoli svého manžela do Frankfurtu nad Mohanem k jeho korunovaci v roce 1745 doprovodila. Její titul císařovny je tedy třeba považovat v letech 1745-1765 za titul "císařovny-manželky", později jako "císařovny-matky" (po smrti jejího manžela se stal císařem Svaté říše římské jejich syn Josef II.).

Titulatura v mincovnictví

tolar Marie Terezie tolar Marie Terezie

Vývoj v užívání jednotlivých titulů názorně ilustruje vývoj mincovnictví z dob její vlády. Na mincích a milostných medailích s podobiznou panovnice se objevuje nápis "M THERESIA D G R IMP HU BO REG" (= …Dei Gratia Imperatrix… = z Boží vůle císařovna) až od roku 1745, kdy byl její manžel František Lotrinský zvolen císařem po smrti císaře Karla VII. Albrechta.
Karel VI., otec Marie Terezie, zřídil ve Vídni císařskou mincovnu, kde mincmistrem byl Matthäus Donner (bratr sochaře Georga Raphaela Donnera), který býval na spodním okraji mincí podepsán (případně zkratkou MD). Donner vytvářel a razil na příkaz císaře mince (české tolary, ze kterých později převzal jméno americký dolar, krejcary, dukáty, feniky, liardy. ad.) a milostné medaile, které panovník uděloval za zásluhy významným osobnostem. Císař se tituloval "z milosti Boží", proto název "milostné" medaile vyjadřovaly nejvyšší poctu od "milostného", či "milostivého" panovníka.

Životopis Marie Terezie (4.)

15. září 2007 v 21:37 Marie Terezie
Třetí Slezská válka (29. srpna 1756 - 15. února 1763)

Hned na začátku této války se k Rakousku a Francii připojuje Rusko v čele s carevnou Jelizavetou, která měla spadeno na Východní Prusko. Dále se k nim ještě připojuje Švédsko, které si dělá nároky na Pomořany a také na finanční pomoc Francie za to, že poskytla 20 000 vojáků. V době měla Marie Terezie na své straně včetně spojeneckých vojáků asi 382 000 můžu, kdežto Prusko jen asi 180 000 můžu, ovšem byla lépe cvičena a vedl ji sám Fridrich II. Ba co více, Rakouské jednotky trpěli především nedostatkem zbraní.
Prvními válečnými souboji Třetí Slezské války byl jednak zmiňovaný vpád Pruska do neutrálního Saska a také bitva u Lovosic na Labi, kterou vyhrává Prusko nad Rakouskem ze stejného roku. Dále pak Prusové opět vpadly do Čech v dubnu 1757 a dočasně ji obsazují. V červnu stejného roku však posílá Marie Terezie svou armádu, vedenou vojevůdcem Leopoldem Josephem Daunem, která se dne 18. června 1757 potkává s Prusy u Kolína, a kterou poráží. Prusko je nuceno se stáhnout. Odměnou pro Dauna je ocenění od Marie Terezie, velkokříž Řádu Marie Terezie. Tento řád zakládá Marie Terezie při této příležitosti. Toto ocenění není pro Dauna posledním.
Navíc, po prohře se Prusko na určitou dobu ocitá v kleštích, kdy na něj z východu útočí Rusko, ze západu Francie a Rakousko útočí na Slezsko. Navíc, na jeden den a sice 16. října 1757, drží rakouské jednotky hlavní město Pruska - Berlín, odkud si odvážejí 200 000 tolarů jako kontribuci.
Francouzské jednotky se pokusili osvobodit Sasko, avšak dne 5. listopadu 1757 utrpěli zničující porážku, která stála možnost brzkého znovu osvobození Saska. 22. listopadu 1757 osvobozuje Rakousko [Vratislav]. Záhy na to však přichází studená sprška pro Rakousko - 5. prosince 1757 prohrávají rakouské jednotky, vedené Karlem Lotrinským, u Lutynie a ztrácí tak opět celé Slezsko, které začínaly postupně osvobozovat od Pruska. Pro Marii Terezii to byla velmi zdrcující novinka a několik dní se s ní nemohla vyrovnat. Karel Lotrinský se vzdal své funkce a přenechal ji pro Dauna.
Další zdrcující zpráva přichází z Moravy, kterou postupně dobývalo Prusko a 10. června 1758 začala obléhat Olomouc. 30. června 1758 generálmajor Ernst Gideon von Laudon zajal transport 4000 pruských vozů u Domašova. Odměnou mu bylo povýšení na polního podmaršálka. Tento "kousek" pomohl opět osvobodit Moravu včetně Olomouce.
Dne 14.října 1758 v 5 hodin ráno přepadají jednotky polního podmaršálka Laudonapruský tábor u Budyšína, ve kterém spal i Fridrich II., který utrpěl zranění, ale podařilo se mu utéct. Další úspěšná tažení Laudona nenechávají na sebe dlouho čekat - 12. srpna 1759 pomáhá porazit Prusko Rusku u Kunowic. Strategickou chybou bylo, že Rakousko s Ruskem nepokračovali v pronásledování pruských jednotek, kdy by Prusku mohli udělit konečnou lekci. Proto, nikým nerušené, pruské jednotky mohli znovu zkonsolidovat své síly a táhnout na Slezsko. 20. října 1759 si připsali rakouské jednotky další vítězství - tentokrát u Maxenu poblíž Drážďan, kde zajali 15 000 mužů včetně generála Fincka.
Hlavní síly Rakouska se opět soustředili na Slezsko. Do vedení jednotek umístila Laudona, který již 23. června 1760 porazil u Kamenné Góry pruský sbor, ovšem 15. srpna 1760 prohrává Rakousko u Lehnice a dobytí Slezska se opět odložilo. Navíc, 3. listopadu 1760 dobyl Fridrich II. opět většinu Saska. Počátkem roku 1761 umírá syn Marie Terezie - Karel Josef. Navíc, dne 5. ledna 1762 zemřela ruská carevna Jelizaveta, která nesnášela Fridricha II. ještě více než Marie Terezie a její úmrtí způsobilo částečné rozpadnutí koalice proti Prusku. Její následovník, Petr III. uzavřel s Pruskem koalici a poslal 20000 vojáků jako posilu pro Prusko. Krátce nato jej však sesadila vlastní manželka a nechala se prohlásit carevnou Kateřinou II. a vystoupila ze svazku s Pruskem ovšem již se nespojila zpátky s Rakouskem. Navíc, ze svazku s Rakouskem již odstoupilo i Švédsko a ani Francie k tomu neměla daleko.
Rakousko i Prusko došlo k názoru, že jelikož v tom zůstali sami (Anglie i Francie se z větší části věnovali o dobývání Severní Ameriky) a tato válka by již nikam nevedla, tak sepsali mír dne 15.února 1763 v zámečku Hubetusburg u Lipska, ve kterém Marie Terezie opět ztratila Slezsko, ale Sasko získalo zpět svoji suverenitu. Pro Marii Terezii tak bylo její milované Slezsko již potřetí za sebou ztraceno, navíc s velkými lidskými ztrátami, i když tentokrát na obou stranách, a i peněžními ztrátami. Mírnou výhrou pro Marii Terezii bylo, že si v mírové smlouvě zajistila hlas Fridricha II. pro svého syna Josefa na titul římskoněmeckého císaře.

Sňatková politika Marie Terezie

Prvním, co bylo v této oblasti provést, byla svatba Josefa, nejstaršího syna Marie Terezie, tak aby z této svatby mělo Rakousko co největší užitek. S plánováním sňatku Josefa začala jeho matka ještě za Třetí Slezské války a sice v roce 1760. První nabídka přišla od Neapolského krále Karla IV. , který navrhl, že Josef si vezme jeho nejstarší dceru a některá dcera Marie Terezie si vezme nejstaršího syna Karla IV. Výhodnost toho sňatku byla dvojí, jednak zaručovala bezpečnost Rakouska alespoň z jedné světové strany a jednak i fakt, že Karel IV. v dohledné době nastoupí na trůn Španělska za svého bezdětného nevlastního bratra Ferdinanda VI., což po pozdější smrti Karla IV. dělalo nárok na španělský trůn pro syna Marie Terezie - Josefa.
Druhou možností Marie Terezie, jak výhodně oženit svého syna Josefa, bylo oženění s vnučkou Ludvíka XV. - s Isabellou Parmskou, která se nakonec i uskutečnila. Aby Marie Terezie nepopudila španělské Bourbony, rozhodla se oženit svého druhého syna Leopolda s Marii Ludovikou, kterou si měl původně brát právě Josef. Syn Karla IV. - Ferdinand IV. si vzal dceru Marie Terezie - Marii Karolinu.
Svatba Josefa II. a Isabely Parmské byla provedena dne 6. října 1760, tedy v době, kdy byla ještě Sedmiletá válka, ale i přesto byla velmi nákladná, což mělo dokázat nepřátelům Rakouska, že státní kasa je ještě poměrně plná.
Ovšem následující léta nebyla pro Rakousko a hlavně pro Habsburky moc dobrá, roku 1761 umírá Karel Josef, roku 1762 umírá Johana Gabriela (oba potomci Marie Terezie) a dovršením všeho roku 1763 umírá i skoro 22 letá Isabella Parmská. Všichni tři umírají na neštovice. Isabella Parmská po sobě nechala dceru, která jako sedmiletá také umírá.
Marie Terezie, i přes odpor Josefa II. hledá novou manželku pro svého syna, který byl roku 1764 zvolen římskoněmeckým králem, a proto se rozhodla, že se musí jednat o německou princeznu. Nakonec zvolila Marii Josefu Bavorskou. Svatba se konala 23. ledna 1765. Manželství ale netrvá dlouho, protože Marie Josefa Bavorská umírá 28. května 1767. Ba co více, neštovicemi, na které umřela se od ní nakazila i Marie Terezie, která na ně málem již v roce 1767 zemřela. I přes pozdější snahu Marie Terezie již Josef II. zůstal sám, bez další manželky. Marie Terezie se tak "vrhla" na svatbu svého druhého nejstaršího syna - Leopolda II.. Nakonec si pro něj vybírá Marii Ludoviku, která po vzoru Marie Terezie porodí 16 dětí. Svatba se koná dne 5. srpna 1765 v Innsbrucku. Svatba a svatební oslavy ovšem postihli dvě vážné události, jednak svatba byla urychlena kvůli špatnému zdraví ženicha, který měl vážné problémy se zažíváním a jednak pár dní na to, dne 18. srpna 1765 večer náhle umírá ženichův otec - František I. na infarkt.

Smrt Františka I. a rozpory v rodině Marie Terezie

O náhlé smrti svého milovaného muže se Marie Terezie dozvídá tentýž den od svého nejstaršího syna Josefa II. S jeho smrtí se nedokázala rozumně vypořádat do vlastní smrti a od dalšího dne chodila až do své mrti v černém a své šperky a jiné oblečení rozdala svým dcerám. Ostatky Františka I. byly umístěny do rodinné kapucínské kryptě. kde byla později pochována i Marie Terezie. František I. po sobě zanechal obrovských 18 miliónů zlatých a dvě sídla v Čechách. Pomocí 12 miliónů umořila Marie Terezie státní dluh, zbytek si nechala pro zaopatření početné rodiny(11 dětí).
Josef II. se po smrti svého otce stal automaticky římskoněmeckým císařem, jelikož byl v té době již římskoněmeckým králem. Navíc, dne 17.září 1765 Marie Terezie jmenovala Josefa II. jako spoluvládce habsburských zemí.
Postupem času docházelo mezi oběma k značným rozporům, Josef II. se snažil vládnout sám, bez matčiny pomoci, navíc si v té době užíval nevázaného života, kdy místo toho, aby si hledal nevěstu, se kterou by zajistil mužského potomka, raději běhal za "lehkými ženami", kdy od jedné z nich dostal kapavku, jak udává literatura. Navíc se Josef II. se čím dál více ztotožňuje s úhlavním nepřítelem Rakouska, s Fridrichem II. a ba co více, snaží se o schůzku, ke které nakonec na sklonku vlády Marie Terezie dochází(v letech 1779,1780). Jeho matka mu také vyčítá, že si neudrží žádného přítele a jediný, s kým si Josef II. rozumí je úhlavní nepřítel státu.

Životopis Marie Terezie (3.)

15. září 2007 v 21:31 Marie Terezie
Války o rakouské dědictví (16. prosince 1740 - 18. října 1748) - dokončení

Anglie, znechucena nekonečnými válkami a bitvami s Francií, tlačí na Marii Terezii, aby souhlasila s mírem, který by Anglie pomohla dojednat. Na odpověď měla dostatek času, ovšem, jak bylo tehdy tradicí Rakouskou tradicí, Marie Terezie začínala vše zdržovat. To však Anglii dochází trpělivost a Anglie s Francií se domlouvají předběžně o míru a Marii Terezii postavili dne 30. dubna 1748 před hotovou věc. Marie Terezie byla donucena k souhlasu s tímto předběžným a později i s konečným mírem ze dne 18. října 1748. Touto smlouvou Rakousko ztratilo jen několik menších území (Parmu, Piecenzu a Guastallu) a jedno větší, Slezsko. Naopak si obhájila Rakouské Nizozemí a Milán. Navíc všech 8 zemí, které se podepsaly pod touto smlouvou (Anglie, Holandsko, Sardinie - Piemont, Francie, Španělsko a Janov), definitivně potvrdili platnost pragmatické sankce.
Tímto skončila válka o rakouské dědictví, ve které, až na ztrátu Slezska, mladá Marie Terezie obstála. Se ztrátou Slezska se ovšem nehodlala smířit a hodlala si jej v budoucnu vzít zpět od Pruska, k tomu ale musela jednak naplnit státní pokladnu penězi a zmodernizovat armádu. Ke splnění obojího byly zapotřebí reformy, na které se Marie Terezie mohla konečně vrhnout.


František Štěpán císařem římskoněmeckým

20. ledna 1745 umírá Karel VII., čímž se otevírá cesta k titulu římskoněmeckého císaře pro Františka I., a proto také začíná "lobovat" Marie Terezie u několika kurfiřtů, kteří o volbě nového římskoněmeckého císaře rozhodovali. Prvním kurfiřtem, u kterého "lobovala", byl mohučský arcibiskup, jenž byl zároveň arcikancléřem říše a měl tak důležitý hlas při volbě. Poslala mu dopis, v němž se přimlouvala, aby se její manžel stal císařem. Dále se obrátila na syna Karla VII. - Maxmiliána Josefa, který Marii Terezii nabídl dohodu, že mu také dá hlas a navíc získá hlas i od svého strýce, jímž byl kurfiřt v Kolíně nad Rýnem výměnou za to, že mu odstoupí zabraná území. Marie Terezie však s dohodou nesouhlasila.
I přes snahu Francie se nakonec dne 13. září 1745 se stává František Štěpán, manžel Marie Terezie, římskoněmeckým císařem ve Frankfurtu nad Mohanem, a získává tak jméno František I. Z Vídně se tím stává říšské hlavní město. Navíc, dne 26. února 1746 porodila Marie Terezie další dítě - Marii Amálii.
Změny ve spojeneckých aliancích
Marie Terezie se nikdy nevyrovnala se ztrátou Slezska a nikdy si nehodlala připustit jeho definitivní ztrátu. Postupem času si Marie Terezie uvědomovala, že Prusko je možné porazit jen s jiným vojenským partnerem, kterým se měla stát Francie. Navíc, Marie Terezie nedokázala odpustit zradu Anglie, která ji prakticky donutila podepsat mírovou smlouvu, ve které se definitivně Rakousko zříkalo Slezska výměnou za mír. Hlavním důvodem, proč se chtěla spojit s Francií byl fakt, že pokud by se ji to podařilo, Prusko by ztratilo svého důležitého spojence.
Jelikož neměli Marii Terezii v té době Francouzi moc v lásce, musela nejdříve poslat do Francie svého vyslance do Francie, aby připravil půdu pro konečná jednání. Tímto vyslancem se stal Čech Václav Antonín Kounic, a kterého do Francie poslala v říjnu 1750. Ten, po zjištění poměrů ve Francii, dochází nejprve k názoru, že Marie Terezie má upustit od záměru spojenectví s Francií, protože kořeny nepřátelství Francouzů k Rakousku byly stále hodně patrné, ale po domluvě s Marií Terezií pokračuje ve svém snažení.
Po úspěšných prvních jednání jej Marie Terezie dne 13. května 1753 posílá zpátky do Vídně, kde z něj udělala dvorního s státního kancléře a navíc i šéfa zahraniční politiky. Navíc, na začátku roku 1755 se přiostřuje situace mezi Anglií a Francií a hrozí nová válka mezi nimi, což nahrává do karet Rakousku. V září 1755 začínají první velké jednání mezi Francií a Rakouskem, které jsou samozřejmě stále vedeny tajně, protože ani jeden ze zúčastněných si nemohl dovolit ztrátu svého spojence v případě, že by jednání selhala a o všem se dozvěděli ostatní.
Na tomto jednání padlo, že Rakousko by si přálo co nejrychlejší vyjednání dohody, aby nemuselo, v případě vypuknutí války mezi Anglii a Francií, zasahovat do sporu na straně Anglie, protože by to nesvědčilo pozdějšímu vyjednávání. Rakousko tedy chtělo, aby Francie zrušila svůj spolek s Pruskem a Francie žádala, aby Rakousko přerušilo své spojenectví s Anglií.
Jednání poté byla zastavena až do listopadu 1755, kdy se obnovila. V té době si Francie uvědomuje, že Rakousko je v této chvíli lepším spojencem než Prusko, protože by mohlo povolit vstup francouzských jednotek do Holandska, ze kterého by útočili francouzské jednotky na Anglii. Anglie si naopak uvědomuje, že Prusko je lepším spojencem, protože se báli, že by Prusové zaútočili na Hanoversko a navíc již pravděpodobně tušili, že Rakousko má nekalé úmysly. Proto dne 16. ledna 1756 uzavírají Prusko a Anglie tzv. westminsterskou konvenci.
Díky této konvenci nestálo již nic v cestě k uzavření spojenectví mezi Rakouskem a Francií. První věcí, kterou bylo nutno vyjednat byla cena dohody. Rakousko mělo jediný požadavek - Slezsko a Francie žádala rakouské Lucembursko a zbytek Nizozemí. Rakousko, i když to nežádalo, dostalo navíc Parmu a Piacenzu. Dále se dohodli, že při napadení jedné země ta druhá ji pomůže, dále si navzájem potvrdili državy a potvrdili neutralitu Belgie.
Po úspěšných jednání je dne 1. května 1756 sepsána dohoda ve Francii, přesněji v Jouy - což bylo sídlo francouzského ministra zahraničí. Ludvík XV. podepisuje smlouvu hned druhý den a Marie Terezie až 19. května 1756. První vojenské manévry Rakouska na sebe nenechají dlouho čekat a koncem července stahuje Marie Terezie své jednotky do Čech.
Prusko ihned reaguje a 29. srpna 1756 bez vyhlášení války Rakousku vpadlo do Saska. Tak vypuká válka sedmiletá válka (Třetí Slezská válka).

Životopis Marie Terezie (2.)

15. září 2007 v 21:26 Marie Terezie


První léta vlády

Po smrti svého otce dne 20. října 1740 se Marie Terezie stala panovnicí nad habsburskými zeměmi, rakouskou arcivévodkyní, vévodkyní lotrinskou a vévodkyní toskánskou. Ostatní tituly (včetně královny české a markraběnky moravské) si musela postupem času nechat nejprve potvrdit, takových titulů bylo celkem 20 včetně císařovny-manželky, který taktéž byl hodně nejistý.
Problémy na začátku své vlády měla nejen s okolními zeměmi, na které si dělala nárok, ale i uvnitř Rakouska, kde v některých oblastech nepovažovali za dobré, aby jim vládla žena. Ale během následujícího měsíce se vše dává v Rakousku do pořádku a Marie Terezie, která v té době byl v 5.měsíci, se tak mohla vrhnout na další záležitosti.
Hned dalším problémem byl fakt, že Karel VI nezasvětil svou dceru do "věcí státních" a ona tak musela převzít celou vládu po svém otci, aniž by cokoliv o tamních poměrech věděla.


Války o rakouské dědictví (16. prosince 1740 - 18. října 1748)

Uteklo pár dní vlády Marie Terezie a Prusko v čele s Fridrichem II. žádá od Rakouska celé Slezsko výměnou za dva milióny zlatých, za záruku Rakouských držav v Říši a za zasazení se o zvolení jejího manžele císařem. Tato nabídka je učiněna Marii Terezii dne 15. listopadu 1740. Fridrich II. čekal na odpověď měsíc a den a dne 16. prosince 1740, když nedostal odpověď, obsazuje postupně celé Slezsko.
Protiakcí bylo vyslání přibližně 16 000 rakouských vojáků proti 32 000 přesile pruských vojáků, kteří se střetli 10. dubna 1741 u Majulowic (Mollwitz). Dopadlo to pro Rakousko špatně a Marie Terezie bohužel prohrála svou první bitvu. Hlavním důvodem, proč prohrála byl fakt, že v tom Rakousko bylo naprosto samo. Velkou roli hrál i fakt, že Karel VI. zanechal své dceři mizernou armádu. V těch krušných dobách byl spojencem Rakouska pouze Anglie, která ovšem poslala peníze, které sice byly také vítány, ale více by se Rakousku hodily posily.
Jedninou potěšující věcí pro Marii Terezii z té doby byl její nově narozený potomek,následovník trůnu - Josef, který se narodil 13. března 1741. Prohraná bitva u Majulowic inspirovala ostatní nepřátelé Rakouska - Francie, Španělsko, Bavorsko a Sasko, které se společně s Pruskem spojili s hlavním cílem udělat z Rakouska druhořadý stát a sebrat mu co nejvíce území.
V červnu 1741 odcestovala Marie Terezie do Bratislavy, kde šla zjišťovat postoj Uher k pragmatické sankci (která zajišťovala dědičné právo pro ženské následovníky trůnu v Rakousku-Uhersku) a také, zda-li podpoří Rakousko. Nakonec Uhry se vším souhlasí, neodvolávají svůj podpis v Pragmatické sankci a rozhodují se podpořit Rakousko vojensky. Cenou ovšem byla větší samostatnost pro Uhry. Tak například předstoupila před říšský sněm, kde Maďarům potvrdila předešlé privilegia, osvobodila šlechtu od daní a rovněž potvrdila, co již slíbil Karel VI, že pokud zemřou potomci Karla VI. , Josefa I. a Leopolda I., tak si Uhry budou moci zvolit vlastního krále. Pravděpodobnost, že by vymřeli tito následovníci byla však velmi malá, jelikož Marie Terezie v té době měla už budoucího dědice trůnu Josefa II a další 3 dcery.
Díky výše zmíněným slibům a zárukám již nic nebránilo, aby se z Marie Terezie stala královna uherská, což se stalo 25. června 1741. Navíc si získala v Uhrách tímto hodně příznivců. Na podzim 1742 získává první část slíbené uherské vojenské podpory a její armáda se zvětšila na přibližně 30000 mužů ve zbrani. Zajímavostí je, že Uhry tímto poprvé ve své existenci povolali své vojáky k obraně celé Rakousko-Uherské říše a ne jen uherské části, jak tomu bylo do té doby.
Podruhé před říšský sněm předstupuje Marie Terezie v září 1741 (legenda praví, že se tak stalo 11. září), kdy to s Rakouskem vypadá hodně špatně a dle legendy předstupuje před sněm v černých šatech, v rukou držela půlročního Josefa II. a se slzami v očích sdělovala, že je všemi opuštěná, a že nyní má již pouze Maďary. Maďary to povzbudilo a ihned darovali Marii Terezii peníze a vojsko a navíc dokonce uznali jejího manžela jako spoluvládce Uher.
15. srpna 1741 překračují Rýn, hranici mezi Francií a Německou říší, francouzské oddíly pod záminkou pomoci bavorskému kurfiřtovi Karlu Albrechtovi. A již 15. září 1741 dobývají Linec, kde si nechal Karel Albrecht odpřísáhnout věrnost.
Marie Terezie, ač nerada, musela se v té době dohodnout s Pruskem, že v těchto těžkých chvílích se nespojí s Karlem Albrechtem a nezaútočí. Dohodu, ve které se vzdává Slezska až po Kladskou Nisu za klid zbraní, podepsali v Klein-Schenellendorfu.
26. listopadu 1741 dobývají Francouzi, Sasové a Bavoři Prahu. Karel Albrecht se nechává provolávat českým králem a stalo se tak 7. prosince 1741. Na začátku roku 1742 dobývá Rakousko Bavorské kurfiřství a Mnichov 12. února 1742. Téhož dne se nechává korunovat Karel Albrecht řísskoněmeckým králem a císařem a František I. tak ztratil pro tuto chvíli šance na jeho titul.
Když se Fridrich II. dozvídá, že se Rakousku začíná konečně dařit, rozhodl se odstoupit od smlouvy s Marií Terezií a dne 17. května 1742 vyhrává bitvu u Čáslavi a Chotusic.
Díky Anglii se ve Vratislavi 11. června 1742 podepisuje předběžný mír mezi Rakouskem a Pruskem. A 28. července 1742 se v Berlíně podepisuje konečná mírová dohoda. Prusko získává Horní i Dolní Slezsko a hrabství kladské. Fridrich II. dále ještě požadoval území dnešního Královehradeckého kraje, které ovšem již Marie Terezie odmítla vydat, i kdyby to mělo rozpoutat peklo, jak řekla. Rakousku z bývalého Slezska zbývá již jen Těšín, Opava a Krnov.
Díky Berlínskému míru se mohli jednotky, které byly původně začleněny na ochranu proti Prusku, soustředit na dobytí Čech, kde se mezitím francouzská šlechta chovala jako pravý diktátor. Většina české šlechty se začala od Karla Albrechta distancovat, a ti ,kteří s ním nesouhlasili již od začátku, začali odporovat. Naštěstí je nakonec ovšem dne 26. prosince 1742 dobyta zpět pod Rakousko a krutovláda Karla Albrechta byla zažehnána.
Na začátku roku 1743 se Marie Terezie vypravuje do Prahy, aby zde proběhla její korunovace. Do Prahy dojela 29. dubna 1743 a korunovace se konala 12. května 1743. V těch dobách se již Marii Terezii poměrně dařilo, 27. června 1743 poráží Rakousko společně s Anglií Francii u Dettingenu a Francouzi se museli stáhnout opět za Rýn. Díky tomuto vítězství mohla Marie Terezie začít uvažovat o znovu dobytí Lotrinska a také Štrasburku, který si již dříve hodně oblíbila. Na podporu svého snažení uzavírá Marie Terezie dne 13. září 1743 ve Wormsu spojenectví s Anglií a sardinsko-piemontským královstvím.
V létě roku 1744 vpadl Fridrich II. podruhé do Čech, čímž porušil mír sjednaný roku 1742 Anglií. Dále uzavírá s Francií alianci a 19. září 1744 opět dobyl Prahu. Na sklonku roku 1744 navíc porodila sestra Marie Terezie - Marie Anna mrtvé dítě a sama, dne 16. prosince 1744 umírá. 31. ledna 1745 přivedla Marie Terezie na svět dalšího syna - Karla Josefa. I přes tuto radostnou událost vládla v Rakousku spíše špatná nálada, jelikož 4. června 1745 u Dobromierze a 30. září 1745 u Ždáru u Trutnova prohrává Rakousko bitvy proti Fridrichu II. Aby proher nebylo málo, Rakousko společně s Anglií prohrává další bitvu, tentokrát proti Francii dne 11. května 1745 u Fontenoy v Rakouském Nizozemí.
Kvůli těmto prohraným bitvám a navíc kvůli strachu z útoku na Čechy Marie Terezie podepisuje další mír (už třetí v řadě) s Fridrichem II. dne 25. prosince 1745 v Drážďanech, ve kterém se definitivně zříká Slezska. Naopak, Fridrich II. přislíbil, že uzná Františka Štěpána za římskoněmeckého císaře.
V době, kdy platil mír s Pruskem, zbývali Marii Terezii poslední dvě válčiště - v Itálii a Nizozemí. Dne 16. června 1746 vyhrála armáda Josepha Wenzela knížete Liechtensteina bitvu proti francouzsko-španělského vojska u Piacenzy a Marie Terezie si tak mohla připsat další vítězství.
Na scéně se v roce roku 1746 začíná objevovat i Rusko, které se přiklání na stranu Rakouska a Anglie, a které o něco dřívezískalo vliv v Polsku. v té době stála v čele Ruska carevna Jelizaveta, která nastoupila na ruský trůn o rok později než Marie Terezie, se kterou měla společnou nechuť k Prusku a hlavně k jejímu panovníku - Fridrichu II. Z důvodu vzájemné vojenské podpory spolu tyto dvě evropské vládkyně sepisují dne 2. června 1746 dohodu, ve které si Marie Terezie, v případě napadení Pruskem dělá opětovný nárok na Slezsko, kterého se původně vzdala kvůli míru ze dne 25. prosince 1745.

Životopis Marie Terezie (1.)

15. září 2007 v 21:16 Marie Terezie

Marie Terezie

Marie Terezie (13. května 1717 Vídeň - 29. listopadu 1780 Vídeň), známá zpravidla jako "císařovna Marie Terezie", často označovaná jako Matka dvou císařů byla královnou uherskou (1741-1780) a českou (1743-1780) a manželkou Františka I. Štěpána Lotrinského, který byl 13. září 1745 zvolen římským císařem. Za císařovnu je sice označována, ale jako žena nemohla být císařovnou zvolena a ani korunována tímto titulem, byla pouze manželkou císaře. Marie Terezie byla hned první den svého života pokřtěna a celým jménem se jmenovala Marie Terezie Walburga Amálie Kristýna.


Narodila se jako nejstarší dcera císaře Karla VI. a Alžběty Kristýny Brunšvické a v důsledku Pragmatické sankce z roku 1713 byla de facto předpokládanou dědičkou habsburských zemí (rakouského dědictví), protože její jediný bratr Leopold zemřel ve věku necelých sedmi měsíců ještě před jejím narozením.
Neuteklo moc času a roku 1730 umírá i nejmladší, teprve 6-ti letá, sestra Marie Terezie - Marie Amálie.

Dětství Marie Terezie

Marii Terezii vychovávali hned od mládí Jezuité, kteří ji učili hlavně náboženství, a Marie zůstala v jejich řadách až do své smrti. Kromě náboženství se Marie učila dějinám, latině, francouzštině a němčině. Dále pak ještě například kreslení, tanci a hudbě.
V 7 letech tančí společně s Marii Annou v opeře Euristeo, jejímž autorem byl Zenón. Později, ve 13 letech, v den otcových jmenin (tj. 4. listopadu 1730), Marie Terezie poprvé zpívá před publikem v kankánu Germania il di che spende Sagro all. Hned za dva roky si užívá i svou první hereckou premiéru v komedii Il cicisbeo consolato.
V roce 1728 se stala vychovatelkou Marie Terezie hraběnka Charlota Fuchsová, se kterou zůstává až do její smrti v roce 1754. Marie si Charlotu velmi oblíbila, říkávala jí "mami" a po smrti ji jako jedinou nechala pochovat do rodinné Kapucínské hrobky, kde leží hned vedle ní a jejího chotě Františka I., kterého Marii pomohla získat.


Námluvy Marie Terezie

S Františkem I. se poprvé setkala již v 6 letech, kdy přišel z Nancy do Vídně. Ihned si ho oblíbil otec Marie Terezie - Karel VI., jenž v něm viděl svého syna, kterého mu osud odepřel. Snad největším problémem v počátcích vztahu mezi Marií Terezií a Františkem I. byl věkový rozdíl: Marii Terezii bylo 6, Františkovi I. 15. František I. byl velký na to, aby si s Marií Terezií hrál a při oficiálních oslavách, bálech a podobně je navíc rozděloval i protokol.
Dalším problémem byl fakt, že případné spojenectví mezi Habsburky a Lotrinčany by ještě více popudilo Francii. Navíc fakt, že se pravděpodobně již nenarodí (což se také později potvrdilo) mužský následovník rodu, hrál významnou roli při úvahách Karla VI., za koho provdá svou nejstarší dceru, protože pokud by existoval mužský následovník, vše by bylo jednoduší. V úvahu přicházely sňatky s wittelsbašským kurpmistrem (v tom případě by se k Rakousku přidalo Bavorsko, což by ale způsobilo rozkol nejen v Evropě, ale i v říši), nebo se Španělským následovníkem trůnu. Karel VI. se navíc Anglii zavázal, že svou dceru provdá pouze za prince s menší rolí, což zase nahrávalo Františkovi I.
Ten se roku 1729 navíc stává, po smrti svého otce, lotrinským vévodou, čehož se obávala Francie. Vše usnadnila válka o polské následovnictví, která probíhala mezi léty 1733 a 1735 a v níž bojovalo Rakousko s Ruskem proti Francii a Španělsku. Vše nakonec dopadlo tak, že Rakousko získalo Parmu a Piacenzu a naopak ztratilo Neapol a Sicílii. František I. ztratil Lotrinsko.
Díky ztrátě Lotrinska a uznání pragmatické sankce Francií již nic nestálo v cestě k provedení svatby Marie Terezie a Františka I. Štěpána Lotrinského. Navíc, jak udává literatura, byla Marie Terezie do svého budoucího manžela zamilovaná, takže ani odpor z její strany se neočekával.
František I. požádal Marii Terezii o ruku dne 31. ledna 1736, tentýž den byli ale od sebe odloučeni, Marie Terezie zůstala ve Vídni a František I. se přesunul do Bratislavy, jak to vyžadovala etiketa. Svatba byla naplánována na 12. února 1736 v Augustiánském kostele ve Vídni. Svatbu prováděl papežský nuncius Domenico Passionei. Oba své ano řekli latinsky. Celá svatba a svatební veselení bylo ukončeno posledním dnem masopustu - 14. února 1736.
Na líbánky odjeli do Maria Zell, kde si nechali požehnat velkou rodinu, což se jim také povedlo - Marie Terezie porodila 16 dětí. Bohužel, 7. června 1740 umírá nejstarší dcera, navíc v té době, i když měli už tři potomky, ani jeden z nich nebyl syn.

Portréty Joséphine de Beauharnais

15. září 2007 v 20:58 Joséphine de Beauharnais


Portrait of Beauharnais, Joséphine de








Joséphínina dcera Hortensie

Životopis Joséphine

15. září 2007 v 20:28 Joséphine de Beauharnais

Joséphine de Beauharnais

Joséphine de Beauharnais

Marie-Joseph-Rose de Tascher (23. června 1763 - 29. května 1814) francouzská císařovna, manželka Napoleona Bonaparta.

Dětství

Josefína se narodila na francouzském ostrově Martinik ve zchudlé ale urozené rodině Tascherů. Vyrůstala na třtinových plantážích, daleko od Paříže a od škol pro dívky z dobrých rodin. I když byla velmi příjemná a hodná, její zvyky a postoje vzbuzovaly spíše než vznešené pařížské chování dojem koloniální plantáže. Dalším dědictvím jejího rodiště byly navíc černé a zkažené zuby, které byly zapříčiněny konzumací martinické, cukrem přesycené, stravy v jejím dětství.

První manželství

V roce 1779 se vdala za důstojníka vikomta Alexandra de Beauharnais. Původně si měl vzít její sestru, ale po její smrti v roce 1777 souhlasil, že si vezme Josefínu. Toto manželství nebylo příliš šťastné,o což se nemalou měrou zasloužil i Alexandrův odpor vůči Josefíniným provinciálním mravům.

Život v klášteře

Po rozpadu manželství zůstala sama se dvěma dětmi a nějakou dobu žila v klášteře pro opuštěné bohaté ženy V tomto přátelském prostředí vstřebala šarm a jemná pravidla chování. Takto poučená dámami z kláštera byla nyní schopna vést úspěšný život. Vstoupila do delikátního světa politických a finančních kontaktů. V podstatě se nechávala vydržovat vlivnými a bohatými muži a proto byla mnoha lidmi považována za nemorální a zkaženou ženu. Na druhou stranu jí její šarm, dobrota a ochota pomoci lidem v nouzi ji přinesl mnoho přátel a kontaktů, vešla ve známost jako žena, která pomáhá řešit složité rodinné problémy.

Revoluce

Mezitím vypukla revoluce a Josefína se spolu se svým manželem dostala roku 1794 do vězení (tak jako spousta dalších šlechticů). On byl na Robespierrův příkaz sťat gilotinou, ona přežila zřejme jen díky svým kontaktům z minulosti. Byla to pro ni hrůzná zkušenost, během které prošla nepředstvitelnými hrůzami a strachem z každodenně hrozící popravy. Po propuštění zůstala bez finančních příjmů a pokračovala ve svém dřívějším životě. Toto období bylo však rozhodně o něco šťastnější, protože dosáhla (alespoň rámcově) finanční stability, nezávislosti, uzdravila se z věznění a opět žila se svými dětmi.

Seznámení s Napoleonem

Právě v této době se seznámila s Napoleonem. Hledal vlivnou a bohatou ženu. Napoleon Bonaparte, který byl o 6 let mladší než ona, se do ní vášnivě zamiloval a zanedlouho se vzali (1796).Jako svatební dar dostal Napoleon od Josefínina bývalého milence velení francouzských vojsk v Itálii. Na Napoleonovo přání začala používat výhradně jméno Josefína (ženská obdoba jejího druhého jména Joseph).
Zanedlouho po svatbě pokračovala Josefína v upevňování sociálních vazeb a také ve svých mimomanželských vztazích, naproti tomu Napoleon pocházel z dosti starosvětské korsické rodiny a ta byla Josefínou šokována. Jeho bratr Josef ho přemlouval k rozchodu s Josefínou od okamžiku, kdy jí prvně spatřil
Napoleon se časem rozhodl, že musí Josefínu izolovat od okolního světa, aby si mohl být jist její věrností.

Manželská krize

V období korunovace císařem (1804) bylo jejich manželství v troskách. Hádky a výhružky rozvodem zatlačily Josefínu, nyní už císařovnu, do poslušnosti. Její čas byl nyní vyplněn četnými ceremoniály a státními funkcemi, které zvládala s velkým umem a v Paříži byla velmi oblíbena. Procestovala celou Evropu a byla velmi ceněna za svůj šarm a společenskost.
Josefína nedala Napoleonovi dědice a ten jí dal na vědomí, že je pouze otázkou času, než bude nucena (hlavně z politických důvodů) ustoupit stranou. Josefína, která už ztratila mnoho ze svých kontaktů se bála o svoji budoucnost a byla ponechána Napoleonovi na milost. Jejich manželství se navzdory tomu ještě dloho protahovalo, protože Napoleon byl do Josefíny stále zamilován.

Rozchod

Rozešli se roku 1809. Napoleon chtěl nástupce trůnu a proto se v roce 1810 oženil s arcivévodkyní Marií Luisou rakouskou a r. 1811 se jim narodil syn Napoleon II. zvaný Orlík, pozdější vévoda Zákupský. Josefína byla nyní na odpočinku a odstěhovala se do zámečku Malmaison nedaleko Paříže, ale v podstatě byla závislá na ročním důchodu od Napoleona (asi 3 miliony franků). Jejím velikýn koníčkem bylo pěstování růží. Na Malmaisonu se podařilo soustředit na 250 odrůd. Zámek se stal centrem umělců, botaniků i šlechtitelů.
Josefína zemřela v roce 1814 v Malmaisonu na perakutně probíhající infekci horních cest dýchacích - pravděpodobně laryngitis stenosans či záškrt.
Paradoxem je, že pokračovatelem dynastie se nestal potomek Napoleona, ale právě Josefíny. Její dcera Hortensie si vzala za muže Napoleonova bratra Ludvíka a jejich syn se později stal císařem pod jménem Napoleon III. Další blízká příbuzná Josefiny - její vnučka Amélie de Beauharnais, se provdala za brazilského císaře Pedra I. Sestra Amélie Joséphine de Beauharnais se provdala za Oskara I. Bernadotte, korunního prince a pozdějšího krále švédského a norského. Ve vyhnanství na sv. Heleně Napoleon napsal: "Josefína je jedinou ženou, kterou jsem kdy miloval. Stále vládne mému srdci a stýská se mi po ní."