Životopis Marie Terezie (3.)

15. září 2007 v 21:31 |  Marie Terezie
Války o rakouské dědictví (16. prosince 1740 - 18. října 1748) - dokončení

Anglie, znechucena nekonečnými válkami a bitvami s Francií, tlačí na Marii Terezii, aby souhlasila s mírem, který by Anglie pomohla dojednat. Na odpověď měla dostatek času, ovšem, jak bylo tehdy tradicí Rakouskou tradicí, Marie Terezie začínala vše zdržovat. To však Anglii dochází trpělivost a Anglie s Francií se domlouvají předběžně o míru a Marii Terezii postavili dne 30. dubna 1748 před hotovou věc. Marie Terezie byla donucena k souhlasu s tímto předběžným a později i s konečným mírem ze dne 18. října 1748. Touto smlouvou Rakousko ztratilo jen několik menších území (Parmu, Piecenzu a Guastallu) a jedno větší, Slezsko. Naopak si obhájila Rakouské Nizozemí a Milán. Navíc všech 8 zemí, které se podepsaly pod touto smlouvou (Anglie, Holandsko, Sardinie - Piemont, Francie, Španělsko a Janov), definitivně potvrdili platnost pragmatické sankce.
Tímto skončila válka o rakouské dědictví, ve které, až na ztrátu Slezska, mladá Marie Terezie obstála. Se ztrátou Slezska se ovšem nehodlala smířit a hodlala si jej v budoucnu vzít zpět od Pruska, k tomu ale musela jednak naplnit státní pokladnu penězi a zmodernizovat armádu. Ke splnění obojího byly zapotřebí reformy, na které se Marie Terezie mohla konečně vrhnout.


František Štěpán císařem římskoněmeckým

20. ledna 1745 umírá Karel VII., čímž se otevírá cesta k titulu římskoněmeckého císaře pro Františka I., a proto také začíná "lobovat" Marie Terezie u několika kurfiřtů, kteří o volbě nového římskoněmeckého císaře rozhodovali. Prvním kurfiřtem, u kterého "lobovala", byl mohučský arcibiskup, jenž byl zároveň arcikancléřem říše a měl tak důležitý hlas při volbě. Poslala mu dopis, v němž se přimlouvala, aby se její manžel stal císařem. Dále se obrátila na syna Karla VII. - Maxmiliána Josefa, který Marii Terezii nabídl dohodu, že mu také dá hlas a navíc získá hlas i od svého strýce, jímž byl kurfiřt v Kolíně nad Rýnem výměnou za to, že mu odstoupí zabraná území. Marie Terezie však s dohodou nesouhlasila.
I přes snahu Francie se nakonec dne 13. září 1745 se stává František Štěpán, manžel Marie Terezie, římskoněmeckým císařem ve Frankfurtu nad Mohanem, a získává tak jméno František I. Z Vídně se tím stává říšské hlavní město. Navíc, dne 26. února 1746 porodila Marie Terezie další dítě - Marii Amálii.
Změny ve spojeneckých aliancích
Marie Terezie se nikdy nevyrovnala se ztrátou Slezska a nikdy si nehodlala připustit jeho definitivní ztrátu. Postupem času si Marie Terezie uvědomovala, že Prusko je možné porazit jen s jiným vojenským partnerem, kterým se měla stát Francie. Navíc, Marie Terezie nedokázala odpustit zradu Anglie, která ji prakticky donutila podepsat mírovou smlouvu, ve které se definitivně Rakousko zříkalo Slezska výměnou za mír. Hlavním důvodem, proč se chtěla spojit s Francií byl fakt, že pokud by se ji to podařilo, Prusko by ztratilo svého důležitého spojence.
Jelikož neměli Marii Terezii v té době Francouzi moc v lásce, musela nejdříve poslat do Francie svého vyslance do Francie, aby připravil půdu pro konečná jednání. Tímto vyslancem se stal Čech Václav Antonín Kounic, a kterého do Francie poslala v říjnu 1750. Ten, po zjištění poměrů ve Francii, dochází nejprve k názoru, že Marie Terezie má upustit od záměru spojenectví s Francií, protože kořeny nepřátelství Francouzů k Rakousku byly stále hodně patrné, ale po domluvě s Marií Terezií pokračuje ve svém snažení.
Po úspěšných prvních jednání jej Marie Terezie dne 13. května 1753 posílá zpátky do Vídně, kde z něj udělala dvorního s státního kancléře a navíc i šéfa zahraniční politiky. Navíc, na začátku roku 1755 se přiostřuje situace mezi Anglií a Francií a hrozí nová válka mezi nimi, což nahrává do karet Rakousku. V září 1755 začínají první velké jednání mezi Francií a Rakouskem, které jsou samozřejmě stále vedeny tajně, protože ani jeden ze zúčastněných si nemohl dovolit ztrátu svého spojence v případě, že by jednání selhala a o všem se dozvěděli ostatní.
Na tomto jednání padlo, že Rakousko by si přálo co nejrychlejší vyjednání dohody, aby nemuselo, v případě vypuknutí války mezi Anglii a Francií, zasahovat do sporu na straně Anglie, protože by to nesvědčilo pozdějšímu vyjednávání. Rakousko tedy chtělo, aby Francie zrušila svůj spolek s Pruskem a Francie žádala, aby Rakousko přerušilo své spojenectví s Anglií.
Jednání poté byla zastavena až do listopadu 1755, kdy se obnovila. V té době si Francie uvědomuje, že Rakousko je v této chvíli lepším spojencem než Prusko, protože by mohlo povolit vstup francouzských jednotek do Holandska, ze kterého by útočili francouzské jednotky na Anglii. Anglie si naopak uvědomuje, že Prusko je lepším spojencem, protože se báli, že by Prusové zaútočili na Hanoversko a navíc již pravděpodobně tušili, že Rakousko má nekalé úmysly. Proto dne 16. ledna 1756 uzavírají Prusko a Anglie tzv. westminsterskou konvenci.
Díky této konvenci nestálo již nic v cestě k uzavření spojenectví mezi Rakouskem a Francií. První věcí, kterou bylo nutno vyjednat byla cena dohody. Rakousko mělo jediný požadavek - Slezsko a Francie žádala rakouské Lucembursko a zbytek Nizozemí. Rakousko, i když to nežádalo, dostalo navíc Parmu a Piacenzu. Dále se dohodli, že při napadení jedné země ta druhá ji pomůže, dále si navzájem potvrdili državy a potvrdili neutralitu Belgie.
Po úspěšných jednání je dne 1. května 1756 sepsána dohoda ve Francii, přesněji v Jouy - což bylo sídlo francouzského ministra zahraničí. Ludvík XV. podepisuje smlouvu hned druhý den a Marie Terezie až 19. května 1756. První vojenské manévry Rakouska na sebe nenechají dlouho čekat a koncem července stahuje Marie Terezie své jednotky do Čech.
Prusko ihned reaguje a 29. srpna 1756 bez vyhlášení války Rakousku vpadlo do Saska. Tak vypuká válka sedmiletá válka (Třetí Slezská válka).
 

7 lidí ohodnotilo tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama